Mrtvoly

Blanka Jakubčíková – Mrtvoly

Brněnští umělci se těm pražským většinou jeví jako spolek přátel radikální esoteriky. Na podzim vyrážejí sbírat lysohlávky a přitom si prozpěvují. Malují sytými barvami, zajímá je podvědomí, proslýchá se, že více čtou a méně jedí a o to více pijí. Jestli za to může aura dvou nejvýraznějších pedagogických osobností brněnské FAVU Martina Mainera a Václava Stratila nebo fakt, že tahle škola má i ateliér tělového designu, není jisté. Jisté je, že Brno je tělo s duší, zatímco Praha jen velká hlava.

Blanka Jakubčíková žila a vystudovala v Brně a její umělecká kariéra je s brněnskou tradicí spojená i přesto, že dlouhá léta pobývá v Praze. Její nejznámější cyklus ze začátku druhého tisíciletí se zabývá vztahem mezi erotikou a křesťanstvím. Představte si barevný komiks, jen trochu větší. Jedna stránka metr a půl na tři. Na jednotlivých obrazech se střídají muži a ženy, nazí, k nim jsou připojené texty, hemží se to náboženskou symbolikou. Penis mlčí, promlouvá většinou vagina: Nenávidím Sigmunda Freuda. Jsem hloupá. Nebo zvolání: Svoboda nebo vězení. Blanka Jakubčíková vysvětluje, že se prostřednictvím obrazů snažila vyrovnat s bigotní katolickou výchovou. Další léta se věnovala poezii a niternému zkoumání smrti.

Nástěnné malby v Galerii Na shledanou namalovala během dne a půl. Vznikly po delší odmlce, zaplněné vyrovnáváním se s následky osobních průzkumů hraničních stavů, prací v útulku pro kočky nebo profesí vymahačky dluhů po telefonu a výchovou dětí. Nahé postavy doplněné o jména rozšiřují množství nebožtíků ležících na volyňském hřbitově o osm položek. Expozici doprovází několik autorčiných textů vzniklých během času stráveného přípravou výstavy. V rybníce očekáváme ryby, v pekařství rohlíky a ve hřbitovní galerii se můžeme setkat s mrtvolami, díky kterým se může alespoň zprostředkovaně stát místem posledního rozloučení, ke kterému měla původně sloužit.

Jan Freiberg