Tisková zpráva. Patrik Pelikán. Spád.

Patrik Pelikán / Spád

Galerie Na shledanou, hřbitov Malsička ve Volyni

12.5. – 15.9. 2018

V Galerii Na shledanou pokračují  sochařsko – architektonické instalace a proměňují prostorný interiér bývalé socialistické smuteční síně ve Volyni. Experiment, ve kterém umělci rozvíjejí části děl jiných umělců, nemá v současném výtvarném provozu obdoby. Do vestavby, kterou provedl architekt Norbert Schmidt (2014) a zaklenul sochař Jiří Příhoda (2017), vstupuje novým monumentálním reliéfem malíř Patrik Pelikán.

Ten reliéfem z malty pokryl polovinu vnitřní plochy  sedm metrů vysoké vestavby. Autor pracuje s nevšedním malířským materiálem přibližně čtyři roky. Maltě předcházel černý igelit. Pokud Patrik Pelikán používal dříve klasické malířské “barvy“, volil především mezi černou, bílou a odstíny šedi. 

Přestože se Patrik Pelikán živí jako zedník, bylo by laciné podezírat ho ze závislosti na stavebních materiálech. Malta či igelit mu vyhovují proto, že neevokují spletitou tradici dějin umění a splňují autorův nárok na „neutralitu“ materiálu. Samozřejmě, na nějaké ty dějiny  umění  Patrik Pelikán navazuje. Určitě na myšlení amerických minimalistů, kteří chtěli nechat hovořit hmotu svých děl jako takovou, bez symbolických odkazů, aby vynikla váha, struktura či další vlastnosti hmoty, které můžeme vnímat našimi smysly.

Autor se nesnaží  jen neutralizovat   materiál uměleckých děl, ale zachází dál a nakládá podobně i s výstavním prostorem. Tam, kde je ve zdi otvor (výtvarná intervence v rámci projektu Nika 7a), výklenek  zakryje. Když  jsou ve zdi okna, schová  je  (Galerie Sam) a na protější zdi udělá jejich kopii. Nebo na zhusta posprejovanou skleněnou zvukovou bariéru tramvajové zastávky  v Modřanech nanese ředidlo a divoce barevně postříkanou plochu využije negativně – jako malířské plátno a vyleptá do něj siluety ptáků, které jsou obvykle a na podobných místech syté a na průhledném podkladu.  A právě v okamžiku, kdy začíná Pelikán pracovat s tématem kopie (nebo chcete li opakování či šablony nebo negativu) stává se jeho práce ještě rafinovanější a o nějaké neutralizaci významu nemůže být ani řeči.

Jako příklad dobře poslouží druhá polovina instalace v Galerii Na shledanou, ve které Pelikán reaguje na stávající vestavbu od Norberta Schmidta upravenou Jiřím Příhodou. Příhoda v sádrokartonovém průčelí vyřízl půlkruh a celou vestavbu zaklenul klenbou o stejném průměru jako měla vyříznutá část a pohled na původně černý několika metrový  kvádr  od Norberta  Schmidta nahradil oválný průhled skrz naskrz galerií.

Patrik Pelikán to celé koukání překazil. Příhodou vyříznutý půlkruh ve stejném měřítku promítl na průčelní sklo galerie a zakryl je zednickou stěrkou do neprůhledné plochy. Originál, kopírování, negativ, pozitiv, inverzí převrácení  jsou techniky,  které přišly s  rozvojem knihtisku a následně s rozvojem průmyslové revoluce. Nejsou to jen nevinné kopie, ale svou existencí relativizují originál a vnášejí do výroby věcí a informací prvek mechanické produkce. 

Ke knihtisku a vztahu ke tradici a originálu se vyjádřil Patrik Pelikán v dalším svém díle – autorsky ručně vytvořené sérií knih – kolibříků. Sám vybral japonská haiku a výtvarně je doprovodil. Zatímco poezii „jen vybral“ a přepsal,  ilustrace z publikace o čínské tušové malbě překreslil do své mikroknížky mikrotužkou.

Z výše uvedeného vyplývá, jako by Patrik Pelikán byl primárně konceptuální umělec balancující mezi významy a různými způsoby vztahů mezi situacemi. On zůstává malířem, který opustil plochu malířského plátna, ale jeho práce stále počítají se smyslovým zážitkem diváka. Autor tělesný aspekt své práce v komentářích zdůrazňuje. Roli hraje fyzická lopota, kterou někteří umělci obvykle nechávají na řemeslnících a která se vepíše do materiálu a může zvýrazňovat vlastnosti spojované s hmotným světem. Možnost se dotýkat zrakem jeho struktury a cítit tělem hmotnost věcí nebo vnímat prostor a naše existující tělo v něm.                       Jan Freiberg, kurátor Galerie Na shledanou

Patrik Pelikán (1987) prošel na AVU ateliéry Jitky Svobodové, Jiřího Petrboka a Vladimíra Kokolii. Kreslí a kresbou chce udělat místo. Ani ne proto, aby se zaplnilo, ale aby se do něj dalo podívat. Podložkou je nejčastěji zeď, prostředkem maltoviny a pohonem chuť do podložky vstoupit. Je členem hudebních uskupení z okruhu hudebního vydavatelství KLaNGundKRaCH. (autorův vlastní profilový text)