Rozhovor s Lawrencem Wellsem
Lawrence Wells / Konec
večírku
Galerie Na shledanou,
hřbitov Malsička ve Volyni
7.7. – 14.10. 2018
Kurátor výstavy Jan Freiberg
Lawrence Wells studoval malbu na Indiana University a
v roce 1992 obdržel titul na University of Mississippi, patří k první
vlně Američanů, kteří se usadili v Praze na začátku devadesátých let
dvacátého století. V roce 1993 se se vrátil do USA, žil osm let v New
Orleans a New Yorku, v roce 2001 se vrátil do Prahy, v letech 2007 –
2008 byl rezidentem v Meet Factory, dnes pracuje v ateliéru
v bývalé industriální oblasti Vysočan a vystavuje v Evropě i
USA.
Co tě přivedlo do Čech a co Tě tady /kromě rodiny/ drží dnes?
Do Čech jsem přišel s první vlnou
Američanů na začátku 90. let. Hledal jsem v Evropě romantický život a tím, že
jsem se přestěhoval hodně daleko jsem měl aspoň pocit, že jsem „něco se svým
životem udělal“. Na začátku bylo také velmi přitažlivé, že se všechno zdálo
levnější, ale poté, co člověk žije z malého platu je ekonomická realita jako
past a to je také to, co mě tady do jisté míry drží. Tou lepší stránkou je, že
Čechy jsou krásná země, s dobrou zdravotní péčí a veřejnou dopravou. V
porovnání s Amerikou je zde mnoho sociálních demokratických výhod.
Pocházíš z rodiny s širokými kulturními kořeny. Mohl bys popsat některé
hlavní osobnosti
a co Tě s nimi spojuje?
Ze Tvého facebooku je zřejmé, že politické dění
sleduješ přes americká média a vyjadřuješ se k nim z pozice
Američana. Možná díky sociálním sítím žiješ mentálně ve spojení se svou
domovskou kulturou a politikou více než s tou českou. Co si o tom myslíš a jak
vnímáš malé evropské měřítko?
Je těžké být Čechem
naplno a tak se držím stranou. Moje znalost češtiny je po mnoha letech stále
mizerná .. takže ano, s Facebookem máš pravdu.
.. měl bych ho vypnout. Doufal jsem, že Čechy se rozvinou rychleji. .. jako
jiní jsem věřil v Havlův sen a nerozuměl jsem, jak to že lidé na východě i na
západě pořád udržují železnou oponu v kulturním slova smyslu, a to 30 let poté,
co je pryč.
Jak se tedy žije americkému malíři v Čechách?
Učím angličtinu a
překládám. Malováním vydělám jen velmi málo. Jsem romantik a snílek a nehraju
hru na přesvědčování bohatých sběratelů, aby si vybrali mé dílo. Byl jsem
naivní, když jsem věřil, že lidé mají vkus a podporují oddané umělce, přitom
„umělecký trh“ je mnohem více založen na věhlasu a povrchních materiálních
zájmech.
Jací umělci z amerických dějin jsou ti blízcí? V čem se liší tvé
malířské kořeny od těch evropských?
Z předchozí generace obdivuju dílo Philipa Gustona a Wayne
Thiebauda. Na vysokou jsem chodil v polovině
80. let, takže mě ovlivnilo celé neo-expresionistické hnutí. Můj rukopis
je naivní, na hranici art-brut .. Jako každý umělec, dělám, co umím. Udělala na
mě dojem výstava Georga Baselitze v Rudolfinu a uvědomil jsem si vliv, jaký na
jeho dílo měl Philip Guston. Líbí se mi německá a italská malba a rád bych
věřil, že jako Američan se můžu podílet na kulturním dialogu Evropy. Luboš
Typlt mě varoval, že Češi jsou více zatíženi na konceptuální umění spíše než na
malbu, kterou zase ovládaji v Německu. Možná bych se byl uplatnil v Německu ..
kdo ví ..
Je ti blízká tématika konce, smrti. Ve svých obrazech pracuješ někdy s
atributy smrti. Co tě k tomu vede?
Malba zátiší v
klasickém duchu memento mori (pamatuj na smrt) mě přivedla k tématu
smrti. Příchod do Čech a bližší seznámení se s renesanční a barokní kulturou
mně daly pocítit sílu symbolického zátiší. Téma mi také otevřela otcovská
zkušenost a stárnutí. Umělecký trh se často zaměřuje na energii mladých umělců,
co ale ti vědí o světě? Myslím, že teprve když žijeme a zakoušíme svět,
začínáme rozumět, co máme na něj odpovědět.
Často maluješ klasické zátiší. Které tradiční alegorické předměty
používáš a které jsi na scénu přinesl sám a proč?
Už jsem na to
odpověděl výše, ale můj vlastní příspěvek pociťuju v opicích, které jsou jako
zrcadlo diváka … živé bytosti mezi předměty. Zátiší odhaluje vnitřní psychickou
krajinu, která může být bohatá na asociace. Jako malé divadelní jeviště má ale
také svoje slabosti.
Konec večírku je
název tvé výstavy v Galerii Na shledanou. Jak ho můžeme chápat?
Opice představují
lidskost, prázdné lahve jsou naše vyprázdněné životní prostředí. V našem vztahu
k technice a pokroku se nacházíme v kritickém bodě. Mám pocit, že jsme jen o
málo chytřejší než opice v tom, jak rozumíme světu, opice jsou dokonce s přírodou
spjaté více než my. Pořád jen bereme, ale nic světu nevracíme. Večírek (1945 –
2008, poválečná rekonstrukce) skončil .. co bude dál? Ke světu, v němž žijeme,
musíme mít větší respekt, protože jsme všichni na jedné lodi. Buď spolu budeme
žít nebo spolu umřeme. Loď je cesta, všichni jsme na cestě, ale kam?
Měl bys chuť charakterizovat svou práci?
Moje dílo je
poetickou odpovědí na mou žitou zkušenost. Určitý aspekt mého života coby
imigranta se zrcadlí v opicích, které neumí mluvit, v emočním kontaktu pomocí
obličeje a očí.
Co Tě zaujalo ve
Volyni?
Velice mě přitahovala
řeka Volyňka s lavičkami na obou březích … krásný západ slunce vytvářel diorama
života na venkově: rodiny s kočárky, dívky pokuřující na lavičkách. Hřbitov a
velmi dojemná oddanost lidí, kteří sem přicházejí starat se o hroby. Na jednom
hrobě jsem viděl italské jméno, takže i tady mezi vámi je alespoň jeden
outsider.
Úryvek rozhovoru Jana Freiberga s Lawrencem Wellsem do
připravovaného čísla smutečních novin Galerie Na shledanou. Překlad Magdaléna
Wells.