Rozhovor s Lawrencem Wellsem


Lawrence Wells / Konec večírku
Galerie Na shledanou, hřbitov Malsička ve Volyni
7.7. – 14.10. 2018
Kurátor výstavy Jan Freiberg


Lawrence Wells  studoval malbu na Indiana University a v roce 1992 obdržel titul na University of Mississippi, patří k první vlně Američanů, kteří se usadili v Praze na začátku devadesátých let dvacátého století. V roce 1993 se se vrátil do USA, žil osm let v New Orleans a New Yorku, v roce 2001 se vrátil do Prahy, v letech 2007 – 2008 byl rezidentem v Meet Factory, dnes pracuje v ateliéru v bývalé industriální oblasti Vysočan a vystavuje v Evropě i USA. 

Co tě přivedlo do Čech a co Tě tady /kromě rodiny/ drží dnes?

Do Čech jsem přišel s první vlnou Američanů na začátku 90. let. Hledal jsem v Evropě romantický život a tím, že jsem se přestěhoval hodně daleko jsem měl aspoň pocit, že jsem „něco se svým životem udělal“. Na začátku bylo také velmi přitažlivé, že se všechno zdálo levnější, ale poté, co člověk žije z malého platu je ekonomická realita jako past a to je také to, co mě tady do jisté míry drží. Tou lepší stránkou je, že Čechy jsou krásná země, s dobrou zdravotní péčí a veřejnou dopravou. V porovnání s Amerikou je zde mnoho sociálních demokratických výhod.


Pocházíš z rodiny s širokými kulturními kořeny. Mohl bys popsat některé hlavní osobnosti
a co Tě s nimi spojuje?

 Moje matka byla v mládí malířkou a když jsem vyrůstal, studoval jsem si v jejích knihách o dějinách umění. Můj otec je spisovatel .. takže jsem se chtěl vydat tvůrčí cestou a ve výtvarném umění jsem se vyhnul tomu, abych se s ním měřil. Moje nevlastní matka / otcova druhá žena / byla neteří Williama Faulknera. Příklad génia v rodinném kruhu, i když jsem ho nikdy nepotkal, protože zemřel v roce 1962, tak pro mě vytvářel zdání, že lze dosáhnout něčeho vyššího než jen chození do zaměstnání. Svým způsobem jsem se ale vzdal svých amerických kořenů, když jsem se sem přestěhoval .. pro toho, kdo opustí svou zem, je to oběť. Mississippi je zemí Blues .. Proto se mě asi melancholie a zápas nepouští. 


Ze  Tvého  facebooku je zřejmé, že politické dění sleduješ přes americká média  a vyjadřuješ se  k nim z pozice Američana. Možná díky sociálním sítím žiješ mentálně ve spojení se svou domovskou kulturou a politikou více než s tou českou. Co si o tom myslíš a jak vnímáš malé evropské měřítko?

Je těžké být Čechem naplno a tak se držím stranou. Moje znalost češtiny je po mnoha letech stále mizerná .. takže ano, s Facebookem máš pravdu.  .. měl bych ho vypnout. Doufal jsem, že Čechy se rozvinou rychleji. .. jako jiní jsem věřil v Havlův sen a nerozuměl jsem, jak to že lidé na východě i na západě pořád udržují železnou oponu v kulturním slova smyslu, a to 30 let poté, co je pryč.


Jak se tedy žije americkému malíři v Čechách?

Učím angličtinu a překládám. Malováním vydělám jen velmi málo. Jsem romantik a snílek a nehraju hru na přesvědčování bohatých sběratelů, aby si vybrali mé dílo. Byl jsem naivní, když jsem věřil, že lidé mají vkus a podporují oddané umělce, přitom „umělecký trh“ je mnohem více založen na věhlasu a povrchních materiálních zájmech. 


Jací umělci z amerických dějin jsou ti blízcí? V čem se liší tvé malířské kořeny od těch evropských?

Z předchozí generace obdivuju dílo Philipa Gustona a Wayne Thiebauda. Na vysokou jsem chodil v polovině  80. let, takže mě ovlivnilo celé neo-expresionistické hnutí. Můj rukopis je naivní, na hranici art-brut .. Jako každý umělec, dělám, co umím. Udělala na mě dojem výstava Georga Baselitze v Rudolfinu a uvědomil jsem si vliv, jaký na jeho dílo měl Philip Guston. Líbí se mi německá a italská malba a rád bych věřil, že jako Američan se můžu podílet na kulturním dialogu Evropy. Luboš Typlt mě varoval, že Češi jsou více zatíženi na konceptuální umění spíše než na malbu, kterou zase ovládaji v Německu. Možná bych se byl uplatnil v Německu .. kdo ví ..


Je ti blízká tématika konce, smrti. Ve svých obrazech pracuješ někdy s atributy smrti. Co tě k tomu vede?

Malba zátiší v klasickém duchu memento mori (pamatuj na smrt) mě přivedla k tématu smrti. Příchod do Čech a bližší seznámení se s renesanční a barokní kulturou mně daly pocítit sílu symbolického zátiší. Téma mi také otevřela otcovská zkušenost a stárnutí. Umělecký trh se často zaměřuje na energii mladých umělců, co ale ti vědí o světě? Myslím, že teprve když žijeme a zakoušíme svět, začínáme rozumět, co máme na něj odpovědět.

Často maluješ klasické zátiší. Které tradiční alegorické předměty používáš a které jsi na scénu přinesl sám a proč?

Už jsem na to odpověděl výše, ale můj vlastní příspěvek pociťuju v opicích, které jsou jako zrcadlo diváka … živé bytosti mezi předměty. Zátiší odhaluje vnitřní psychickou krajinu, která může být bohatá na asociace. Jako malé divadelní jeviště má ale také svoje slabosti.  


Konec večírku  je název tvé výstavy v Galerii Na shledanou. Jak ho můžeme chápat? 

Opice představují lidskost, prázdné lahve jsou naše vyprázdněné životní prostředí. V našem vztahu k technice a pokroku se nacházíme v kritickém bodě. Mám pocit, že jsme jen o málo chytřejší než opice v tom, jak rozumíme světu, opice jsou dokonce s přírodou spjaté více než my. Pořád jen bereme, ale nic světu nevracíme. Večírek (1945 – 2008, poválečná rekonstrukce) skončil .. co bude dál? Ke světu, v němž žijeme, musíme mít větší respekt, protože jsme všichni na jedné lodi. Buď spolu budeme žít nebo spolu umřeme. Loď je cesta, všichni jsme na cestě, ale kam?



Měl bys chuť charakterizovat svou práci?

Moje dílo je poetickou odpovědí na mou žitou zkušenost. Určitý aspekt mého života coby imigranta se zrcadlí v opicích, které neumí mluvit, v emočním kontaktu pomocí obličeje a očí.

Co Tě zaujalo ve Volyni? 

Velice mě přitahovala řeka Volyňka s lavičkami na obou březích … krásný západ slunce vytvářel diorama života na venkově: rodiny s kočárky, dívky pokuřující na lavičkách. Hřbitov a velmi dojemná oddanost lidí, kteří sem přicházejí starat se o hroby. Na jednom hrobě jsem viděl italské jméno, takže i tady mezi vámi je alespoň jeden outsider.

Úryvek rozhovoru Jana Freiberga s Lawrencem Wellsem do připravovaného čísla smutečních novin Galerie Na shledanou. Překlad Magdaléna Wells.