Daniel Vlček Zobrazení času do konce skladby
Daniel Vlček
Zobrazení času do konce skladby
výstava potrvá do 22.9. 2013
Zvuk patří k hlavním námětům
DanielaVlčka (*1978). Vnímá ho jako vlnění, které prochází v
čase prostorem a princip pohybu zvuku přenáší autor do svých
posledních obrazů. Zvuk vzníká, šíří se různými směry,
rozptyluje se a mizí. Jako šablony Vlčkovi často slouží
gramofonové desky. Obkreslí je a jako živou vlnu je pošle po
obraze nebo je vrství a překrývá, stejně tak jako ve své
souběžné DJ´ské hudbební kariéře. Vedle hudby je pro něj
charakteristická recyklace. Sbírá staré věci či technologie,
používá je ve své práci a nachází pro ně nové významy,
Výstava Zobrazení času do konce
skladby pro volyňskou Galerii Na shledanou zahrnuje uvedené
postupy. Obelisk sestavený z gramofonových desek je pozdravem všem
mrtvým sběratelům, jejichž pozůstalosti Vlček skupuje v
hudebních bazarech. Černé obrazy po stranách vstupu i zvuková
vlna v zadní části galerie jsou inspirované renesanční
nástěnnou technikou kontrasgrafito. Do tmavé svrchní vrstvy se
vyrývají vzory a objevuje se spodní světlý podklad.
Další návrat k historické technice
představuje řada desek z umělého mramoru. Ten se používal v
baroku k výzdobě kostelů jako levnější náhražka skutečného
mramoru. Ještě levnější Vlčkova varianta pouze ze sádry, barev
a rozlámaných CD´ček může odkazovat k socialistické dlažbě
původní smuteční síně.
Jan Freiberg
Galerie Na shledanou
Kontext:
V Čechách i
jinde ve světě bývá díky změnám ve společnosti prázdná řada
domů. Kromě továren zůstávají v Čechách v posledních dvaceti
letech bez funkce i některé smuteční síně. Sloužily za
komunismu k poslednímu rozloučení s nebožtíkem. Byly stavěné
jako protiváha vůči církevnímu obřadu v kostele, měly svůj
specifický architektonický styl a po pádu komunismu v roce 1989
byla jejich funkce oslabena. Jsou reliktem politického režimu,
který si nedovedl po biologické smrti na rozdíl od mnoha jiných
kultur představit další možnou existenci.
Poslání:
Galerie
Na shledanou
těží ze své neobvyklé situace a ovlivňuje umělce, kteří
malují na vnitřní zdi bývalé smuteční síně. Ty se před
příchodem dalšího rezidenta opět zabílí. Jak se vztahovat na
začátku jednadvacátého století prostřednictvím výtvarného
umění k naší důkladně vytěsňované a přitom jediné životní
jistotě?
Za tři roky tu vystavovalo přes deset umělců. Provoz galerie
doplňují tématické doprovodné akce.
Noviny:
Každý
druhý rok
vycházejí 40 stránkové smuteční noviny. Shrnují práce
vystavujících umělců a mají rovněž hlavní téma: První číslo
bylo věnované vývoji české funerální architektury, druhé
číslo bude sociálně a psychologicky laděné – o sociálních
vyloučeních jako malých smrtích (bezdomovectví, menšiny, staří
lidé, ekonomická vyloučení), třetí číslo se bude věnovat
výhledům za hranice smrti významných světových náboženství.
foto: Art & Culture Photography, Jan Freiberg a Josef Pecka