Literární noviny - rozhovor s Janem Freibergem, kurátorem Galerie Na shledanou

http://www.literarky.cz/blogy/eva-janacova/19653-umni-si-zasloui-aby-se-snnim-hybalo

Před čtyřmi lety jste založil Galerii Na shledanou v prostorách bývalé smuteční síně ve Volyni. Jak vás to vlastně napadlo? 

Po mém odchodu z klatovské galerie mi ředitel muzea ve Volyni navrhnul, abych založil ve městě galerii. Nabídl mi prostory sýpky, školy a smuteční síně. Bylo jasné, že třítisícové město na okraji Šumavy musí mít galerii, která vyroste z jeho vlastních kořenů, a zároveň bude muset být dost přitažlivá i pro přespolní, s výrazným nadregionálním programem. Neuvažoval jsem ale jen prakticky. V té době mi umíral táta a chtěl jsem skončit s kurátorstvím. Fotografie, které jsem se tehdy věnoval, mi připadala tím, jak zdánlivě ruší minulost i vzdálenost, najednou velmi odcizující. Hřbitov se mi naopak jevil jako ideální místo pro další budoucnost. Vybral jsem proto nakonec prostory smuteční síně a galerii nazval Na shledanou. Je to vlastně rozloučení se s nadějí na opětovné shledání a zároveň vytváření nové identity. A to jak mé vlastní, tak i nové existence socialistické smuteční síně z osmdesátých let. Bývalou volyňskou smuteční síň, dnes Galerii Na shledanou, jste kdysi označil jako „stodolu kříženou s panelákem“. Ano, je to sice drsné označení, možná jsem jí dokonce i křivdil, protože uvnitř nezapře jistý náznak elegance v proporcích. Byl to však dům bez minulosti i budoucnosti. Rozestavěli ho v Akci „Z“ koncem 80. let a s příchodem nového režimu neměla tato ateistická protiváha kostela šanci na finální dokončení, na hřbitově stála opuštěná skoro dvacet let. Osobně mě zajímá proces transformace, hlavně té vnitřní, kdy je možné přetvořit něco již daného do nové podoby a pak to převést do reality.  A to se právě poslední čtyři roky odehrává na hřbitově ve Volyni. 

Přijali místní obyvatelé tuto netradiční výstavní síň nebo je většina jejich návštěvníků tak zvaně přespolních? 

Místní diváci se nejdříve rekrutovali z návštěvníků muzea, které má skvělý program a supluje s naprosto úděsným rozpočtem galerii, koncertní síň, edukační centrum i charitu dohromady. Přespolní začali podle mého jezdit brzy také kvůli kurióznosti místa i díky jasně profilovanému programu. Původní záminka k výstavám – rezidenční pobyty umělců, při kterých vznikají dočasné malby na obrovských plochách vnitřních zdí – byla rovněž přitažlivá. Je to vernisážová galerie, při vernišážich se objeví 50 až 100 lidí, mimo vernisáže do galerie mnoho lidí nedorazí. Klíče od ní si lze však vypůjčit v muzeu nebo v infocentru na volyňském náměstí, je tedy i samoobslužná, a to výrazně snižuje provozní náklady.